Product 4 You

Uplynulo dvacet let a Zlo s velkým Z opět povstalo. Na Nový Tristram padla hvězda a zabořila se do katakomb místního kláštera, což samozřejmě nevěstí vůbec nic dobrého. Vy, coby hrdina bez bázně a hany, se na místo velké události jdete podívat. Záhy zjistíte, že malé městečko je obléháno hordami nepřátel a tyhle stvůry mají na svědomí i zmizení místního mudrce, nám ne úplně neznámého Deckarda Caina. Je jasné, že spojení s tímhle chlápkem nebude znamenat nic jiného, než že osud říše je opět v rukou jednoho bezejmenného bojovníka.

Nové Diablo je tady, a když mu dáte chvilku čas, nenechá vás na pochybách, že značka funguje i tentokrát. Blizzard zapojil více fantazie, a přestože níže popisované změny mohou v někom vyvolat pálení žáhy, po krátkém čase uzná i ten největší sýček, že to za bezesné noci a kruhy pod očima v práci či škole prostě stojí i tentokrát.

Začátky však budou pro někoho krušné. Ostatně, slyším svůj vlastní hlas v telefonu, když jsem po úvodních desítkách minut v prvním aktu sdílel své pocity s Petrem: „Proboha, vždyť to vypadá pořád stejně! Grafika je stará a poslední zbytky RPG jsou rozemletý na prach. Je z toho bohapustá mlátička, která potěší snad jen rekordmany v klikání myší. Nenutí tě to ani trochu přemýšlet a ještě musíš snášet šikanu vývojářů, protože u toho musíš být připojenej k internetu. A to všechno jen kvůli nesmyslný aukci, která se má ve svý pravý podstatě teprve rozeběhnout.“

Úvodní šok byl zcela opodstatněný, protože se tvůrci zachovali jako zkušení plastičtí chirurgové a starému dobrému základu vyrobili zbrusu nový ksicht, na který si člověk prostě musí nějakou chvíli zvykat. Blizzardu slouží ke cti, že si nakonec člověk zvykne a nejenom to, najde v těch novotách smysl, zábavu, ale i duch původního Diabla.

Pořád stejné, stále jiné

Tvůrci se rozhodli zachovat základní herní model, tedy izometrický pohled na hrdinu, který kosí po stovkách hordy nepřátel, ze zkrvavených těl sbírá zbraně a s rostoucí obtížností a počtem potvor rozšiřuje i své dovednosti. Potud je Diablo III přesně tím, co od něj všichni čekají. Zdánlivě nenáročná zábava, která vás dokáže připoutat k sesli a monitoru na dlouhé týdny a někdy i měsíce.

Většina toho ostatního, co mnoho z nás považovalo za naprosto zásadní prvky série Diablo, ale zmizelo nebo bylo přearanžováno téměř k nepoznání. A přes to všechno, je to pořád staré a dobré Diablo. Pokud se ptáte, proč se Blizzard uchýlil k tomuto manévru a neudělal buď úplně nové Diablo, nebo se naopak nepřiklonil k osvědčeným postupům v novější grafice, tak je odpověď jednoduchá a souvisí s tím, pro koho Blizzard chce dělat a také dělá hry.

Marketingové uvažování téhle společnosti je základním pilířem jejich úspěchu. Cílovou skupinou nejsou aktivní hráči, ale nejsou jimi ani ti tzv. casual nadšenci, co si k počítači či zaprášené konzoli sednou jednou za dva měsíce. Blizzard chce, aby jejich hry hráli prostě všichni. A věřte, že v tomto ohledu mise Diablo III plní cíl beze zbytku.

Zpočátku můžete mít pocit malého podvodu na své osobě. Úvodní lokace nevypadají zrovna vábně, jsou fádní až běda a potvory nepůsobí nijak mrštně. To se ale brzy změní k lepšímu. Horší je, že lze všechny potvůrky zvládnout při normální obtížnosti levou zadní. A navíc přijde první level a zděšený hráč zjistí, že tentokrát nebude rozdělovat nabyté body k jednotlivým vlastnostem a zároveň se nevydá cestou budování stromu dovedností a schopností. Nic takového zde nenajdete a prvotní šok i odmítnutí lze pochopit.

Bezradnost může dokonce vystřídat až vztek. Hráč si totiž neustále klade otázku, jak je možné, že právě tohle na něj Blizzard ušil bez jeho vědomí. Jenže, my hráči jsme kůže pohodlné, a jakmile si u nějakého titulu navykneme na systém, očekáváme jej od všech dalších pokračování. A právě tohle v sobě musí člověk zlomit.

Komba pro každého

Změna v tomto případě, minimálně z počátku, vypadá nevábně a jen málokdo je ochoten si přiznat, že by ony body rozděloval podle absolutně stejného klíče, jako to za něj dělá hra. Místo stromového uspořádání dovedností, nebo chcete-li jednotlivých aktivních a pasivních talentů, na nás Blizzard vyrukoval s velmi demokratickým systémem.

Náš hrdina může být ve hře opravdu vším, čím si usmyslí, že bude. Jeho boj není limitován vaším chybným rozhodnutím, kdy je nutné vše restartovat a hru rozjet od začátku s jiným rozložením skillů. Vaše schopnosti se odemykají hezky samy, téměř s každou dosaženou úrovní. Je jen na vás, pro kterou ze schopností se rozhodnete a jaký zvolíte způsob boje.

Máte dvě základní aktivní schopnosti, pro levé a pravé tlačítko myši. K tomu všemu disponujete ještě čtyřmi dalšími, které aktivujete tlačítky 1 až 4. Komba můžete v průběhu hry všelijak kombinovat a váš hrdina tak nesměřuje paličatě pouze k jednomu cíli. Můžete být prostě dobří, v čem si zamanete.

S automaticky otevíranými skilly, se ve vašem menu s dovednostmi ještě objevují tzv. vylepšující runy. Dostane je každý a záleží na vás, jak a zda vůbec je k daným skillům bude používat. V praxi to znamená, že máte třeba útočné kombo, které přikliknutím runy změní zcela svůj ráz. Vzniká tak slušné množství kombinací a možností pro využití vašich schopností.

K dispozici máte nepřeberné množství útočných i obranných taktik, které můžete na hordy nepřátel sesílat, ale je jen na vás, abyste vybrali tu nejlepší kombinaci a přizpůsobili tomu styl boje a naopak. A to ani nemluvím o pasivních bonusových dovednostech, které dalším způsobem vylepšují chování postavy v boji. Jasně, s dovednostním stromem zmizel typický prvek série Diablo, ale na druhou stranu to vějíř herních možností rozevřelo opravdu doširoka.

Tvůrci tomu přizpůsobili i „nabídku“ nepřátel. Už proti vám nestojí jednolitá masa protivníků, ale hordy opravdu pestrých potvor, jejichž bojové vlastnosti jsou dosti odlišné a na to konto je tedy nutné velmi často měnit taktiku. A právě svoboda při změně strategie, kterou hráč volí proti stvůrám, staví překopaný systém schopností v Diablo III do jiného, přitažlivého, světla. Chce to ovšem čas a nešprajcnout se proti této novince hned na začátku.

Nic podobného ale Diabla znalým hráčům není třeba říkat. Kouzlo hry tkví do značné míry v opakovaném hraní. Vždyť kompletního počtu aktivních a pasivních skillů dosáhnete až dokončením šedesátého levelu, což ovšem fakticky znamená projet všechny obtížnosti. Pokud začnete hrát na normální obtížnost, budete asi překvapeni, jak snadný je první akt a smrt nebude úplně typickým atributem putování ani v okamžicích setkání s bossy. Nenechte se však zmást, s každou další obtížností náročnost hry znatelně vzrůstá a společně s tím i míra uspokojení ze zvolených schopností a jejich kombinování.

Body zlomu

V dolní liště vidíte celkem šest momentálně vyskládaných aktivních skillů. Ani o jeden méně, ale ani o jeden více. A sedmou pozici máte hezky obsazenou lahvičkami s léčením. Už žádné čtyřpatrové opasky na desítky flaštiček. Lektvary můžete nakupovat klidně po basách – vidíte lahvičku a číslo ukazující množství, ale zase, nemůžete pít jako duha. Po každém vypití se lektvar nějakou dobu nabíjí.

Podobně je tomu i při cestování pomocí teleportu nebo prohazování jednotlivých komb. Nesmíte být prostě v boji. Teleport, tentokrát získaný automaticky, se vám v bitvě neaktivuje. Aktivování nového komba také zabere několik desítek vteřin, takže hezky pěkně za roh, kde je bezpečno. Nemusíte se vláčet s několika portály do města, nemusíte tahat svitky na identifikaci předmětů. To všechno umíte jaksi sami. Hra je tak mnohem svižnější a máte i více místa ve svém inventáři, který v předešlých dílech býval doslova zaprášen všelijakými knihami a svitky.

Lze pochopit argument, že právě tyto prvky poskytovaly předchozí hře zdání komplexnějšího díla. Hraní si s bodíky a nakupování svitků či lektvarů bude asi někomu chybět. Ale hru to určitě komplexnější nedělalo. Místo dumání nad tím, jestli máte přikoupit svitky nebo lektvary, se budete moci věnovat jiné bohulibé činnosti, třeba samotné bojové taktice nebo sbírání zbraní. Z potvor toho totiž padá opravdu velké množství. Šedivé, bílé, modré, žluté… Tedy pardon – obyčejné, magické, raritní předměty. A nebudete vědět, co s nimi.

Některé vyzkoušíte, jiné prodáte ve městě, další pak necháte rozložit na základní suroviny a zkusíte si vyrobit zbraně vlastní. A protože ne vždy se vám podaří dát dohromady třeba celý unikátní set, můžete vyrazit na lov někam jinam. Blizzard asi právě z tohoto důvodu vrazil do hry aukční síň. Modelově se hra v mnoha ohledech přiblížila World of Warcraft, ale na druhou stranu, zastavila se v divně vypadající nedokončené zatáčce. Aukce zde je a po několika dnech začala i celkem rozumně fungovat. Na druhou stranu musíte vyskočit ze hry, abyste mohli nakupovat a prodávat.

Zatím lze obchodovat v herních zlaťácích, ale Blizzard se chystá otevřít i aukce v reálných penězích. Osobní zkušenost nebyla z počátku hry zcela pozitivní, postupem času si však aukce sedla a většinu žlutých předmětů se vyplatí prodávat právě tam. Když nepřestřelíte cenu (stačí si udělat menší sondu do cenové politiky ostatních), máte jistý výdělek.

S přáteli letem světem

Počáteční osahávání a sžívání se s postavou je jako jízda po horské dráze. Začínáte pomalu a potichu, ale končíte s nadšeným řevem. Diablo III startuje pomalu a zvolna. Příběh je sice béčkový až běda, ale je zároveň dokonalou stafáží lítému vraždění nepřátel. Po prvním, rozjezdovém, aktu vás potěší změna v podobě pouštní země. Skutečně extatický zážitek se ale dostaví až v aktu třetím. Obsazování a čištění zákoutí severské pevnosti je neuvěřitelným a krutým bojem o přežití. Nepřátelé se valí ze všech stran, lezou po hradbách jako tisíce pilných mravenců a mají jediný cíl – zabít vás a vašeho pomocníka. Takhle nějak asi vypadala bitva o Helmův žleb.

Hru a její čtyři akty dohrajete na normální obtížnost celkem rychle, ale kupodivu se nedostavuje žádné nepříjemné rozčarování. Budete naopak příjemně motivováni do dalšího boje  – čekají na vás ještě další tři stupně obtížnosti. Diablo III rozhodně není hra na jedno dohrání a to ji neuvěřitelně šlechtí. S postavou můžete fungovat a „pracovat“ i v dalších obtížnostech – hra je tvárná a především zábavná. Navíc hned od začátku si ji můžete dát třeba s přáteli.

Stačí otevřít některou z kapitol, spojit se s kamarády ze seznamu přátel a jedete. Možnost přizvat další hráče však funguje i ve vlastním single playeru, takže je stále co nového prožívat. Navíc právě multiplayer a výrazně tvrdší nepřátelé (i individuální loot), prověří vaše schopnosti ve správné volbě adekvátních komb. Zážitek ve více hráčích je absolutně jiný. Mění se tím všechno, co jste do té doby poznali. Především uplatňování taktiky v boji je mnohem zábavnější, protože vyžaduje koordinaci s ostatními.

Výtka k Blizzardu, že hra vyžaduje připojení k síti, je pochopitelná. Jenže všechny postavy jsou soustředěné na serverech a vy si tak svoji hru můžete vlastně zahrát odkudkoliv. Navíc ve chvíli, kdy se počítá s tím, že většina nakonec jednoho dne skončí v kolektivním válčení, je zde zcela nezbytná pojistka proti podvádění.

Účelnost především

Systém boje je s každou postavou logicky odlišný. V tomto ohledu ctí třetí díl své předchůdce, ale spíše je ještě překonává. Kupříkladu ve dvojce nebyl příliš oblíbený barbar, protože boj s ním nenabízel žádnou pastvu pro oči a drzouni o něm říkávali, že je to jen klikací mašina. Ve trojce je všechno jinak a bojovat s barbarem, který kolem sebe vyvolává řevem silné tlakové vlny, až odhazuje nepřátele daleko od sebe, je pohled pro labužníka.

Každá z postav má v tomto ohledu své kouzlo, jde jenom o to, najít postupným zkoušením tu, která vám nejvíce sedne, potažmo má k dispozici vizuálně zajímavé schopnosti a komba. Potěšení z pohledu na tu vaši vraždící mašinu v akci se totiž na výsledném zážitku také nemalou měrou podepisuje. Stejně jako zvuky a hudební podkres jako generátory specifické atmosféry, která k hraní Diablo her patří a láká vás k opakovanému hraní, přestože příběh i herní svět jsou formálně ploché jako podlaha.

Dobré řemeslo

Tvůrci z Blizzardu zkrátka na vsadili na jednoduchost a přímočarost, což se ale vůbec nevylučuje s variabilní hratelností. Dokázali tím, že jsou schopni i do třetího dílu tak provařené série napumpovat nemalé penzum zábavy a kreativity. Ostatně, kdo jiný umí povýšit krvavou lázeň na „umění“. Ano, grafika neoslňuje. Je obyčejná a na zadek opravdu nikoho neposadí. Hardwarová náročnost hry je ale díky tomu vybalancována tak, že se jí nemusí bát ani ten, kdo na herní počítač nesáhnul pět (někdy snad i více) let.

Žádná revoluce se každopádně nekoná, je to prostě JEN Diablo v podobě, kterou málokdo čekal. Změny, kterými si novinka prošla, jsou však logickým vyústěním nějakého vývoje, a jak říkávají starší – ke švindlu to prostě patří. Na začátku své cesty hrou můžete mít opravdu pocit, že vás někdo vyšplouchnul, ale velmi rychle se otřepete a ve víru akce upravená pravidla s chutí přijmete. Nejde o to, jestli jsou herní mechanismy v rámci jednoho zajetého stylu zelené, nebo modré, ale jestli fungují, nebo nefungují. A ve třetím Diablu všechno podstatné funguje.

zdroj : http://games.tiscali.cz