Product 4 You

Je to tady! Největší duel tohoto roku se začal a první rohovník vstoupil do ringu. A přestože byl v předchozích letech ve stínu svého protivníka, letos se vrací po intenzivním tréninku, díky němuž se mu rýsují svaly, jaké jsme v téhle váhové kategorii ještě neviděli (no, my je neviděli v žádné) a bookmakeři už pomalu změnili kurzy v jeho prospěch. Ale dost metafor. Je Battlefield 3 revolucí mezi střílečkami? Je přelomem v tomto žánru a s předstihem nejlepší hrou roku?

Na to se odpovídá velmi těžko, ale po dlouhém rozmýšlení je odpověď záporná. Třetí Battlefield je totiž (hlavně v singleplayeru) občas rozporuplná až schizofrenní záležitostí. Vždy, když řeknete „ách“, následuje možná ještě jedno „ách“ a pak přijde „no, ale…“ Ve výsledku to však celé funguje. Ne hladce, ne plynule, ne stylem, že by vás někdo vzal „za flígr“ a protáhl burácivě dynamickým akčním dobrodružstvím. To rozhodně ne. Upřímně, číselné hodnocení je v tomto případě spíše irelevantní, protože záleží, co chcete od hry vy. Battlefield byl přeci jenom vždy především o multiplayeru, který byl při hodnocení rozhodující i pro mě (a redakci). A pokud jde o kampaň, tak u té je třeba přihlédnout ke stu a jednomu faktoru.

Velmi nebezpečné známosti

Singleplayerová kampaň není tradiční oporou téhle série. Jenže když chcete sesadit z trůnu Call of Duty, musíte používat stejné zbraně, a tak tu máme akční filmařinou načichlou odyseu, která se skoro polovinu svého trvání tváří genericky, nenápaditě a nudně. Ne, že by se pak změnila v Shakespearovo dílo, ale polepší se – výrazně. Ale oč vlastně jde: Blackburn je voják, jemuž šlape na krk duo vyšetřovatelů, které zajímá, proč tak vyvádí ohledně metra v New Yorku a… A pro vaše dobro vlastně nemohu říci víc.

Přiznejme si totiž, že příběh je dosti překvapivě jednou z hlavních devíz kampaně. I proto, že je vyprávěn retrospektivně a zároveň mozaikově, takže se dá říci, že až do dvou třetin hry prakticky netušíte kdo, s kým a jak…. a proč vás pérují dva fakt nesympatičtí vyšetřovatelé. Z první poloviny kampaně jsem byl přesto rozpačitý, až zklamaný. Hra se totiž v této fázi jasně vymezuje jako válečná akce během operací v Iráku a Íránu a rozhodně nedodržuje pravidla žánru. Vztah se spolubojovníky je nulový, protože nemají žádnou osobnost. Prosté odříkávání rozkazů a snaha o vojenskou hantýrku není příliš působivá a v kombinaci s výše zmíněným stylem vyprávění vám zbývá jen ta akce.

Kampaň jak na horské dráze…od nudy k napětí

Bez vytáček a okolků: samotná akce není nic jiného, než přímočará koridorovka, která vám ukazuje co a jak. Což ale neznamená, že je lehká. Buď jsem zakrněl nebo je prostě Battlefield 3 docela těžká hra. Vaše postava (respektive postavy, dostanete jich do ruky hned několik, ale vlastnosti mají stejné) je celkem křehká a vydrží asi tolik jako Adam Jensen v Deus Ex: Human Revolution, ale bez upgradů. Zásah z padesátky vás zabije jednou ranou. Kulka mezi oči taktéž. Vartování pod souvislou palbou se do pár sekund změní ve známý úkaz v podobě zešednutí obrazovky a reloadu checkpointu, které jsou naštěstí dobře položené, a prakticky se mi nestalo, že bych musel znovu hrát delší úsek hry. Navíc ona křehkost vašich postav hodně pomáhá atmosféře, protože si opravdu přijdete jako na bojišti, zvláště když je to součást mise s větší ofenzivou.

Po příjemném zjištění, že se vám hra rozhodně nehodlá vzdát lehce, ale přijde jeden z momentů, z nichž jsem takřka vyrostl. Jde o staré známé (a nenáviděné!) nekonečné vlny nepřátel, které se valí, dokud neprovedete správný pohyb nebo přesun – zkrátka nesepnete spínač, který tvůrci nastavili. Když už takhle zabíjím padesátého příslušníka PLR (něco jako irácké šíitské odbojové jednotky smíchané dohromady s íránskými Republikovými gardami, které vede generál al-Bašír) a dochází mi náboje, stejně jako trpělivost, protože jsem už po padesáté umřel na zbloudilou kulku nebo vlastní chybu, zkusím tedy přesun do baráku, kam mě žene checkpointová šipka a vida… ono to jde. Naštěstí tvůrcům podobné momenty utekly do hry pouze tři, což zjistíte až na konci poté, co se celou druhou polovinu kampaně bojíte, jestli se objeví znovu. Je dobře, že tento herní prvek nechávají lidé z DICE spíše kolegům od série Call of Duty, jde o příšerný herní archaismus.

Hra správně vytušila mé pobouření a frustraci a v polovině kampaně přeřadila na úplně jiný stupeň. Nekonečné zástupy PLR už se ani jednou neobjevily, příběh začal předhazovat pořádné dramatické zvraty a z prosté vojenské vyprávěnky se stává thriller ve stylu seriálu 24 hodin. Na scénu vstupuje trio parádních postav, nejzajímavějších, jaké ve hře potkáte, ale bohužel je máte v ruce jen na dvě mise. I ty však stačí na to, abyste si je zamilovali, protože mariňáky chroustají k snídani a teroristy k večeři. Právě při hře za ně dosahuje vyprávění svého vrcholu.

Najednou dokáže scénář zprostředkovat různorodé emoce, ale hlavně na vás hází prosté nadšení a radost ze hry neboli pocit, že jste v rámci herní fikce „někdo“ a ne jenom panák s pistolí, co automaticky plní to, co mu designér připravil. V druhé polovině kampaně se rovněž mění i design misí. Nejde jen o to, že se mění prostředí, které je prostě skvěle zpracované v každé misi, ale o design v pravém slova smyslu.

S tím, jak se v druhé části hry rozvíjí příběh, přichází na řadu stále nové emoce, které vás zase ženou dál v příběhu. Autoři v jeho rámci nabízí pár potenciálně kontroverzních a scenáristicky dobře vymyšlených scén, které mohly být v některých místech zpracovány ještě lépe, ale fungují, pokud se do dané situace dostatečně vcítíte. S tím by ve výsledku neměl být problém, protože ve druhé polovině (zní to jako magické zaklínadlo, ale je to tak) se krom výrazného zlepšení v designu a vyprávění začne navíc rychle střídat náplň misí a hra začne chrlit nové a nové nápady. To, co třeba Gears of War 3 zvládá od začátku (hovořím o singleplayeru), tady čekejte až od druhého kola závodu, což prostě zamrzí, stejně jako další velmi nepříjemný fakt – nesmrtelnost vašich společníků. Když dojde na přestřelku, kryjte se a nesnažte se nikoho zachraňovat, kamarádi umírají jen, když jim to nakáže scénář. Jinak přiděláváte práci hrobařům jenom vy.

Pozor, křehké zboží!

Zní předchozí odstavce rozporuplně? Doufám, že ano – měly by. Rozjezd kampaně výrazně skřípe a potřeboval by zásadní úpravy. Hra se však zázračně zvedá, v druhé polovině nabírá na dynamice a finiš jsem prosvištěl v jednom kuse a snad i na jedno nadechnutí. Chtěl jsem se co nejrychleji probojovat na konec příběhu, i když jsem věděl, jak to celé dopadne (sakra, vždyť jsme v oblasti scénářů pro akční filmy z osmdesátek). Vůbec mi to však nevadilo díky znovunalezené interaktivitě, která dokazuje, že se střílečky, dokonce i ty přísně lineární, za posledních deset let posunuly výrazně dopředu.

Když tedy začaly po vydařené závěrečné scéně rolovat titulky, měl jsem zcela bez pochyby pocit uspokojení z toho, že jsem se bavil. Ne sice pořád, v první polovině jsem byl hodně rozladěný a v první čtvrtině jsem se doslova nudil! Jenže ten finiš vše napravil. A není to jen tím, že se mi do ruky dostala má milovaná Saiga. Jde o to, že se transformace žánru vydařila. Ne, tato hra rozhodně nevyhraje žádná ocenění za scénář, pořád je to střílečka, ale vede si nakonec výborně. Hlavně díky zmíněné křehkosti lidí, to musím připomenout. Žádnou hru na Ramba vám hra nepovolí. Pokud nepřistoupíte na její pravidla a nebudete využívat kryty, občas z lehce zničitelných látek, bude brzy po vás.

„Neboj, kryju se za tím barelem…“

Právě zničitelnost prostředí bere do jedné ruky grafiku, do druhé ozvučení a společně kráčejí vstříc hráči, aby jej obklopili a uvedli do slastného transu. Ano, tohle je nejlépe vypadající hra, jakou jsem měl v ruce. Úžasné scenerie, skvělé zpracování modelů a vlastně všeho. Skvělý ruský dabing, štěkání automatů, ohlušující dopad tankového granátu na budovu atd., atd. Velmi mě potěšilo třeba zpracování svítilen a laserových zaměřovačů na zbraních. Vynikající je efekt, kdy vás svítilny oslňují (alespoň víte, kam poslepu střílet), a to samé platí u té veselé červené tečky, která ale většinou znamená smrt, pokud do sekundy něco neuděláte. V multiplayeru do půl vteřiny.

Možná je škoda, že hra vícekrát nezabrousí na moře. Pasáž ve stíhačce je ryze pasivní záležitostí ze sedadla druhého pilota, kdy jen mačkáte ve správný čas čudlíky, což je vyloženě promarněná příležitost. Ani těch pár stealth sekvencí nepatří nejnápaditější, ale vypadají pěkně, protože si tvůrci dobře hrají se světlem. Možnost identifikovat, kde je protivník podle laserové tečky, svítilny či stínu je prostě atraktivní. A k tomu ta zničitelnost. Nekryjte se za autem, je křehké. Pytle s pískem jsou fajn, dokud nepřijde RPG nebo tank. A papírové krabice…no… to radši poskakujte. S tankem není problém v multiplayeru zdemolovat budovy, které nejsou vyňaty z totální destrukce, a u kterých se projevuje jen částečně. Zkrátka mějte na paměti, že si za ničím nemůžete být takřka nikdy jisti svým virtuálním životem, což má na hru obrovský dopad.

Stinger aneb proč není stíhačka úplná výhra

Tohle všechno je ale vlastně jen příprava na multiplayer. On je tím hlavním, co vás v Battlefield 3čeká a nemine. Měl jsem k dispozici poslední build, tedy ten, který padne do rukou i vám, až se hra začne prodávat, a testoval jsem jej, jak to čas dovolil. Jako člověk, který hraje multiplayerové střílečky (a mp akce obecně) více, než je zdrávo, vám určitě nezaručím, že jsem si všiml všech potenciálních problémů – že teď dokážu posoudit, která zbraň potřebuje „nerfnout“ apod. Na to je potřeba další desítky hodin a je třeba brát v úvahu i budoucí úpravy od tvůrců.

Navzdory tomu, že jsem nemohl finální multiplayer hrát několik týdnů, ale muselo mit stačit několik dní (ale velmi intezivně věnovaných hraní), musím přesto už nyní ocenit rozmanitost hry více hráčů. Samotný systém nenabízí nic třeskutě nového, je to starý dobrý class based systém se zkušenostmi, ve kterém se odemykají bonusy a zbraně jak společné, tak pro danou třídu. Osobně si nejvíce cením, že v dobývacích módech, v čele s monstrózním a velmi návykovým Conquestem, hraje prim týmová hra. Obsazování vlajek a pomoc v rámci týmu je výhodnější, než zabíjení, a fakt, že přesně tento styl vám je hra schopna vnutit, svědčí o tom, že tvůrci odvedli skvělou práci. Stejně pozitivní je fakt, že týmová hra nemilosrdně eliminuje jedince, kteří hrají jen na sebe a mají výjimečné individuální schopnosti. Na velkých mapách, kde to chce opravdu plné servery, hodně pomáhá třeba spawn na kolegovi nebo dobytém území, takže nemusíte sprintovat před půl mapy.

Co se týče módů a map, každý si najde svoji srdcovku. Conquest je pro všechny. Snipery, point many, letce, jezdce, ničitele vozidel… Tento mód je právem prezentován, jako hlavní tahák hry, protože jím také po právu je. Ani Rush mód, který jste si mohli vyzkoušet v betě, ale rozhodně nehraje druhé housle, protože disponuje velkou dynamikou a příjemnou intenzitou měnícího se prostředí. Z map rád vyzdvihnu skvěle formovanou Damavand Peak, kde se boj přelévá, aby nakonec vyvrcholil v tunelu uprostřed mapy, nebo variabilní Operation Firestorm. Opět ale platí, že na test map bude třeba mnohem delší časový úsek – toto jsou věci, které definitivně neposoudíte za pár dnů hraní. Jako u recenzí všech mp her před vydáním, nebo těsně po něm, lze hodnotit spíše potenciál, který v případě BF3 nemá konce. Snad vývojáři nakonec modovací nástroje vydají, protože pak se z BF3 stane nekonečná hra. Přeci jenom, na trhu je sice spousta výborných multiplayerových stříleček, ale která z nich pojímá virtuální boj tak komplexně a včetně letounů, tanků či člunů a navíc v takovém zpracování, potažmo s takovou přístupností široké veřejnosti?

Ve výsledku potvrzuje multiplayer v BF3 letité zkušenosti svých tvůrců – je to vynikající počin, který bude potřebovat úpravy, ale je jisté, že bude několik dalších let sloužit spoustě nadšených hráčů, a ještě k tomu krásně vypadá a dlouho bude. Konkurence se v tomto ohledu žádná nerýsuje. Třeba scenérie na Tehran Highway je prostě nádherná. I proto si zapište za uši, že i kdybyste měli ignorovat kampaň, ale byli fandy válečné multiplayerové akce, je pro vás BF3 jasná investice, stejně jako byla a je Red Orchestra 2 (ta se dokonce s příběhovou kampaní ani neobtěžovala a vůbec to nevadilo), pokud jste na opravdu realistické zážitky (na to si BF3 netroufá). Ne proto, že hru budou hrát všichni, co nehrají CoD, ale proto, že jde v současné době o jasnou špičku.

Časem samozřejmě dodám pořádný rozbor módů, změn a případných drobných chyb, ale k tomu je potřeba skutečně finální verze hry a spousta hodin hraní v ostré verzi a proti hráčům z řad veřejnosti. Ale jestli jste hráli betu, a odhlédnete od technických chyb, které byly dávno odstraněny, tak víte, kde leží hlavní trumf téhle hry. Multiplayer je propracovaný, širokospektrý a naplňuje potřeby snad všech virtuálních vojáků. DICE jednoduše mají v tomhle oboru zkušenosti, jako nikdo jiný, a hra to zcela jasně reflektuje.

Battlefield 3 není nejlepší hra roku (pro širokou veřejnost, fanoušci MP stříleček to klidně mohou vidět jinak), ale tuto ambici hře přisoudila spíše masivní marketingová kampaň, než že by na ni sama aspirovala. Není to dokonce ani revoluce v žánru stříleček, ale i v tomto bodě šlo spíše o uměle vytvořené očekávání. Aby si BF3 mohla činit jakékoli naděje na označení „nejlepší“ v obecném měřítku, na to má příběhová kampaň až příliš mnoho chyb a rozkolísanou kvalitu. Zároveň to ale ani nějaká běžná střílečka, kterou dostanete každý půlrok a dokonce ani jednou za rok.

Pokud pominu vynikající technickou stránku, nabízí BF3 v singlu dobře stupňovaný a nakonec i smysl dávající příběh s několika skvělými dějovými „wow“ momenty a velkým finále, která vás poslední třetinu hry žene dál a dál, abyste se dobrali konce a spravedlnosti, té především. Mimochodem, pokud se zeptáte na délku kampaně, mohu vám dát pouze hrubý odhad, protože hraní kampaně bylo často prokládáno multiplayerem a častým umíráním. Počítejte však zhruba s 8-10 hodinami, což na dnešní dobu není málo.

Ale hlavně je tu multiplayer, který po právu převezme otěže v rámci hry pro více hráčů (pokud pominu ještě co-op mód, který o hodinku až dvě herní dobu prodlouží, byť ne nijak zlomově), protože nabízí několik různorodých módů, prostor pro milovníky odlišných stylů a boj na zemi, ve vzduchu a částečně i na vodě. I proto je závěrečné hodnocení tak trochu na vás. Záleží, co od hry čekáte. Kvůli čemu ji chcete. Za multiplayer dám ruku do ohně a nechám ji tam několik dalších let (aneb uvidíme se ve hře :). Ke kampani mám několik výhrad, ale postupem času jsem se víc a víc bavil, až jsem ke konci dosáhl stavu lehkého nadšení (redakce potvrzuje!). Přes to všechno je ale jedna věc nad slunce jasná. Battlefield, ve snaze překonat Call of Duty, začal definitivně používat, stejné metody. Zatím jenom v kampani, ale uvidíme u dalšího BF dílu, jestli se k sobě obě série nezačnou klonit i multiplayerově. Byla by to škoda, protože je lepší, když si jdou po krku a snaží se jedna druhé dokázat, že právě ten její přístup je lepší. A teď je samozřejmě na tahu Modern Warfare 3 – a bude to mít setsakra složité!

zdroj: http://games.tiscali.cz